Neprostupná temnota, sešeřelá země zahalená hávem mlhy a zápachu, pokrytá rozkládajícími se kusy těl prolezlými červy, všudypřítomnými červy a tou temnou hudbou… odkud se line? Ze všech směrů, nebo z žádného? Je stejně hutná jako nesnesitelný zápach, stejně intenzivní jako atmosféra strachu šířící se po celé scenérii. Není úniku, je jediná možnost, poddat se, stát se součástí, odevzdat se, nastavit své tělo červům, nechat se rozežírat a zmítat se v ubíjejících rytmech.

HOLLENTHON se vrátili, po sedmi letech jsou tu s dalším opusem. Martin Schirenc se poslední roky věnoval své kapele PUNGENT STENCH, nicméně jak se nám podařilo zjistit v obsáhlém rozhovoru, průběžně kumuloval své nápady na další album HOLLENTHON, ukládal do šuplíku, na harddisk, stahoval samply a sbíral nápady v klasických dílech, které více či méně cituje, začleňuje do svého repertoáru, většinou sahá po méně „propraných“ pasážích a částečně je přetváří k obrazu svému. Nemohu nezmínit „Kingdom Come“ z minulého alba, kde pro famózní refrén použil vcelku nenápadný chorálový motiv z Orffovy „Carmina Burana“. Jak bude v tomto trendu pokračovat i na novém albu se teprve uvidí (ne vše se podaří objevit hned na první, druhý… poslech).

Jeho kompozice „symfonické hudby“ pokračuje ve šlépějích dvou předchozích alb a Martin Schirenc opět dokazuje, že potřeba živého orchestru je spíš otázkou vkusu, než nezbytností. Schopný programátor si orchestr dokáže „poskládat“ po kouskách a výsledek běžný posluchač příliš rozeznat nedokáže. Ostatně obě předchozí alba toho byla dostatečným důkazem.
Oproti „With Vilest Worms To Dwell“ trochu ubylo orchestrálních pasáží a sborů. Hlavní slovo má nyní kapela HOLLENTHON ve své plné síle. Zvuk, energie, intenzita nového díla je drtící, tam kde Martin Schirenc upustil od pompéznosti předchozího počinu, tam přitvrdil ve svém projevu a hutnosti riffů. Úvodní „On The Wings Of A Dove“ nebo, a to především, klipová „Son Of Perdition“ staví brutální kytarové hradby do uší posluchačů, ve druhé zmíněné navíc prostřídané s „houslovými riffy“, odpustí-li mi hudební teoretici tento termín. Přesto je vliv klasické hudby silný a některé refrény vyznívají až honosně („To Fabled Lands“, „Once We Were Kings“). Těžko zde vyslovit nějaký soud, oboje mají svoje pozitiva a jsou neodmyslitelnou součástí hudby HOLLENTHON. Elena Schirenc, Martinova manželka a autorka textů, si na „Opus Magnum“ urvala trochu více místa pro sebe než na předchozích deskách, ale nemějte obavy, hlavní slovo má stále Martinův chraplák.

„Opus Magnum“ hrdě kráčí ve šlépějích „Domus Mundi“ a „With Vilest Worms To Dwell“. Nijak významně se neodchyluje ani nezaostává. Od prvních okamžiků až do konce jej halí ponurá, depresivní atmosféra. Všech osm skladeb je ostrou jízdou po krajině smrti, více či méně okrášlené, provázané, ale většinou zcela spoutané s orchestrálními pasážemi, ženským zpěvem a sborem v harmonický celek, v intenzivní hudební zážitek.